To jsem celá já, říkám si, jakmile bych mohla mít na něco nárok, tak to stát zruší. Třeba přídavky na děti nám zrušili dost brzy (byla jsem vdaná, tak nebyl nárok), jiné dávky už si nepamatuji, přestože už něco pamatuji a čas odchodu do důchodu mě dlouho nezajímal, byl daleko. Jenomže už se to přibližuje, a tak začínám na slovo „penze“ slyšet.
Ne, že bych se vysloveně těšila, pracuji docela ráda, ale léta přibývají a tělo pomalu začíná stávkovat. Síly ubývají, někdy se cítím opotřebovaná, a to mám ještě pocit, že někteří vrstevníci jsou na tom i hůř. Tak si někdy na téma „důchodová reforma“ říkáme s kámoškami, jakpak to asi soudruzi dělali, že za starých časů už bych byla dávno v důchodu.
Není divu, že jsem dneska zpanikařila, když předsedkyně sněmovny řekla, že se věk odchodu do důchodu posune na 68 let. Kůže se mi zježila, aby se vzápětí uklidnila, když dodala, že se není třeba bát, protože se to týká „až“ nyní čtyřicetiletých.
Někdy mi připadá, že má zvláštní patent nasadit všemu korunu, asi aby získala pozornost diváků. I dnešní čtyřicátníci jsou jenom lidi a jednou jim bude šedesát. Budou se cítit unaveni a třeba budou stejně naštvaní. Jsou profese, kde se dá pracovat i do pozdního věku a mnoho lidí také pracuje. Jistě, pokud mohou mít penzi, a ještě k tomu plat, proč by nepracovali?
Je jasné, že důchodová reforma je potřeba, to nikdo nezpochybňuje. Jen doufám, že se ještě dožiji nějakého solidního návrhu, že se na tom všechny strany domluví a že to, co se bude dlouze diskutovat a třeba to i projde, další vláda neshodí, aby začala zas od začátku.
