Okolo bludného kamene

Tak se tak poslední dny zamýšlím, kdy se to stane, v jakém období a na jakém místě projdeme okolo bludného kamene a stanou se z nás úplně jiní lidé.

Potkala jsem pár známých, a jak to bývá, slovo dalo slovo a další slovo další slova, vzpomínali jsme na doby minulé a zmínili společné známé a tak nějak namísto abychom se tomu zasmáli, zavládl takový smutek, že se všechno zkazilo a pokazilo, že všechno dobré odešlo a někam se to podělo a nikdo neví kam.

Lidi, co spolu rádi dělali, se nesnáší a nenávidí, navzájem si hází klacky pod nohy, místo aby si pomáhali, podezírají jeden druhého ze zlých úmyslů, a přitom to tak být vůbec nemusí. Nakonec všichni jen útrpně přežívají, což nepřináší žádnou pozitivní atmosféru a vůbec ne žádnou chuť do práce. Tohle přece nemá žádný smysl, koho práce nebaví a netěší (pominu-li, že jí dělá pro peníze), tak je to vždycky na výkonu vidět a taky to vidět je. Už úplně na všem.

A tak si lámu hlavu, jak se to stane, že třeba někde přejdeme bludný kámen a stanou se z nás nevidoucí, nechápaví, nepřející, zapšklí lidé, kteří si valí jen svou kuličku a už nevidí a neslyší. Nestává se to všem, jsou i výjimky, ale bohužel se to stává často. Zvlášť těm, co zatuchnou dlouho na stejné pozici a už si myslí, že jiný názor, než jeho, není přípustný, a nebo se bojí cokoli schválit aby to nebylo na něj.

Taky to znáte ve svém okolí?