Láska je jako ...

Písně nás provází celým životem a nezřídka se stane, že jedna konkrétní je už navždy spojena s jedním okamžikem. Když zazní, chvíle se nám vrací ve vzpomínkách.

Letní podvečer. Zahrádka čtvrté cenové příjemně umístěná pod kaštany, stranou od lidí.

Celé prostranství zarostlé neošetřovanými keři. Uprostřed zahrady šest vratkých sražených stolů a staré dřevěné židle natřené na červeno. Okolo stolu sedělo do kruhu asi čtrnáct kluků sotva plnoletých. Popíjeli pivo a neřešili věk. S nimi tři holky.

Seděla uprostřed kruhu a pila kofolu.

Láska je jako večernice…, zaznělo z rádia, tak se zaposlouchala. Všichni najednou ztichli a poslouchali. Nádherný hlas i hudba, text a vůbec všechno. Píseň byla nová a hned se stala hitem. Aby také ne!

Najednou se zvedl Štěpán, okatý kluk s blond kudrnami, vzal její klíče s gumovým lvem, co měl chlupatou hřívu. Odnesl je do křoví a začal pískat na flétnu ukolébavku.  

Blázen, pomyslela si.

…. a mrtví milovat nemohou …

Zasnila se. Láska je jako večernice plující černou oblohou. A ta moje? Vzpomněla si na toho, co se její ideální lásce nejvíc podobal, akorát nechodil na stejnou zahrádku.