Žili jsme i bez internetu

Další z mých vzpomínek .... tentokrát na babičku s dědou a jejich luxusní bydlení, kde bydlela láska.

Babička s dědou z tátovy strany nás milovali a často si nás se ségrou brali k sobě.

Neměli chaloupku na vršku, bydleli v suterénu činžovního domu. Nebylo to ideální bydlení, vlhko, trochu stín, čtyři schody pod sklepem, muselo se topit kamny, zatahovat závěsy, aby nám nikdo nekoukal do světnice, mýt se na štokrleti v lavóru, protože nebyla koupelna, ale na sporáku byl pořád plný hrnec teplé vody, tak jsme nouzi nepociťovali.

Když jsme přijely se sestrou na víkend, babička vytáhla sedací vanu, postavila ji ke kamnům, děda přihodil pár briket a pak jsme se jeden po druhém vykoupali v trochu větším škopku, co připomínal vymoženost z dávného středověku. Babička nás vydrhla, vyměnila vodu, špinavou vylila do kanálu na dvorku a pokračovala, dokud nebylo všechno čisté a voňavé. S tím jsme obvykle strávili celý večer, pak se koukali na televizi a nakonec usnuli.

On ten suterén měl své výhody, ale taky nevýhody, a to byla všudypřítomná vlhkost. Babička proto pořád větrala, děda topil, ráno otevřeli všechna okna a pak obvykle vynesli peřiny a polštáře, aby je mohli pěkně vyvětrat na sluníčku. Tak se na zábradlí vyhřívaly půlku dne, po obědě děda vyběhl na dvorek, odnosil peřiny a polštáře zpátky do velké manželské postele, kterou vyrobil kdysi jeho tatínek z poctivého dřeva. Babička bílé naškrobené damaškové peřiny ustlala a připravila postel k nejlepšímu zážitku. V jejich ložnici se nikdy netopilo, měli poctivé napěchované duchny, jaké už mají dnes málokde. Po slavnostním nedělním obědě přišel ten nejlepší zážitek. Děda zavelel: „Jde se do peřin“ a všichni čtyři jsme si vlezli do těch vyvětraných vysluněných peřin a směli se tam pomazlit a vychrupat.

Tenhle zážitek už nikde neseženu, Ježíšek mi ho nepřinese, ani kdybych ho podplatila. Babiččiny peřiny nenahradí sebelepší deky a hřejivé teplo jejich srdcí pod napěchovanými duchnami bylo dopřáno jenom sestře a mně. Za tyhle zážitky jsem opravdu vděčná, ale jsou nepřenosné.

Při vzpomínce na tu velikou postel se mi připomene taky prababička, která bydlela nedaleko a někdy přišla právě v době siesty na kafíčko. Děda ji moc nemusel, nemohl zapomenout nějakou starou křivdu, ale samozřejmě spolu vycházeli. Děda vůbec býval svůj, každému řekl tu svou pravdu do očí, i když si tím někdy u lidí moc nepolepšil, ale někdo to tak má.

Jako malá jsem vnímala jeho brblání, ale nevadilo mi. Byl to přece můj jediný dědeček a můj mužský vzor, od kterého jsem se spoustu věcí učila. S dědou jsme měli mnohá tajemství, která jsem ještě nikomu nevyzvonila a ani to dělat nebudu, i když dnes už by to bylo stejně jedno. Na dědovi jsem si vážila, že mě bral jako sobě rovnou a naprosto mi věřil. Chtěla jsem být trochu klukem, a tak jsem se v dědovi opravdu viděla.