Díky vzpomínkám babičky žijí dál

Moje babičky mne naučily neposuzovat druhé, nesoudit, jen se dívat a situaci vyhodnotit. A starat se především o sebe. 

Ukázka z budoucích vzpomínek, které pomalu střádám

Babička z maminčiny strany byla švadlena. Šila doma a postupně nás při práci vychovala. Máma byla vyučená servírka, ale tenkrát začala doručovat poštu, tak babička obstarala všechno potřebné. I později, když jsme získali svůj byt, bydlela na stejném patře a my děti často přebývaly u ní.

V kuchyni mívala velkou dřevěnou postel a naproti šicí stroj. Za postelí měla zastrčenou velikou dřevěnou desku. Přikryla s ní celou postel a pak deska sloužila jako pracovní stůl. Po obědě nás babička pokaždé zahnala do své postele, vytáhla desku a na ní začala tvořit veledíla. Kreslila křídou a střihala šaty podle střihů. Taky křídu vyklepávala, když nakreslila něco špatně, a jen si potichu pískala. Já a sestra jsme bývaly potichu zalezlé pod deskou v posteli, poslouchaly cvakání nůžek i šustění střihů. Někdy nás uspal zvuk staré šlapací singrovky.

Babička byla malé kulaté postavy a při kreslení střihů byla pod deskou vidět jenom zástěra. Její typické oblečení byly domácí šaty a zástěra s laclem. Střídala je podle toho, jestli byl zrovna všední den nebo neděle. Dbala na to, aby v neděli vypadala jinak, upravenější.

Bývala původem z Vysočiny, odněkud ze statku v Hodicích. Pocházela z 10 sourozenců a kdo zažil život v takové rodině, asi už se jenom tak rozházet nenechá. Babička byla pořád usměvavá a rozhodně byla zvyklá na nikoho nespoléhat. Život na vesnici jí však nebyl osudem, protože jako dítě utrpěla úraz, tak se na statek nehodila. Museli ji dát vyučit, díky tomu měla řemeslo a nemusela posluhovat, jak bylo tenkrát běžné. Později, když opustila domov za prací, potkala životní lásku. Ale dědečka jsme nepoznali, v době našeho narození byla babička už vdova.

Co pamatuji, uměla ušít snad všechno. Střídaly se u ní zákaznice, měla pár stálých. My jsme na ně zvědavě pokukovaly a hrály si s módami. Na obálkách časopisů byly krásné dámy v perfektních účesech, modelky ze šedesátých let minulého století. Jedna zákaznice vozila babičce katalogy z Německa a ta podle nich pak udělala návrh a ozdobila šaty. Na cokoli zákaznice ukázala na obrázku, to babička ušila. Šila pro dámy, nevěsty i družičky. Také šila jedné zpěvačce, která zpívala v televizním sboru. Chodily k ní také paní učitelky z okolí, bohužel ne ty naše, takže jsme to nezúročily. Všechny ženské se při zkoušení babičce ochotně zpovídaly, my se sestrou znaly jejich osudy, ale nás spíš zajímalo, jak jim to moc sluší.

Babička mívala v pokoji veliké zrcadlo a róby jako z pohádky. Visely na ramínkách a my jsme se směly jen dívat. Byly to malé poklady. Vzpomínám na to, jak šila krásné svatební šaty, které měly celý živůtek vyšívaný z korálků. Protáhla látkou nit, navlékla korálek, pak prošila nit zpátky, udělala steh, navlékla tři korálky, prošila nit zpátky, a tak pěkně vedle sebe, až se z korálků vykouzlila kytička. Pak další a ještě jedna, možná jich tam bylo víc než sto. Korálky byly perleťové a já dodnes vidím ten obrázek, jak babička sedí na staré židli, jednu nohu podloženou takovou malou dřevěnou stoličkou, aby byla výš, na koleni má položené šití, krouží jehlou a tvoří výšivku. Přes pravou ruku na ni dopadá sluneční paprsek, který se odráží v těch perličkách.

Babička Boženka mívala nekonečnou trpělivost. Když ji později dcera, naše maminka, nadělila do výchovy ještě dvojčátka, bylo jí bezmála pětašedesát. Přesto to zvládla, nikdy jsem ji neslyšela si stěžovat. Bylo to velmi tiché stvoření, co pořád pracovalo a nikdy ani nevzdechlo. Byla moc skromná a uměla snad opravdu kouzlit. Žila s námi až do svých posledních dnů, prostě jako naše pohádková babička.

Abych zmínila její konkrétní vliv na naši výchovu, mě a sestru naučila háčkovat, vyšívat, utvářela náš vkus, jelikož v oblasti odívání měla přehled o tom, co je vhodné, co se k sobě nehodí a v tomto směru byla její morálka opravdu přísná. Odívala nás od malička až do dospělých let, protože odešla v roce, kdy jsme se obě se sestrou vdaly. Musela se v životě hodně ohánět. Žádnou prací nepohrdala a o nikom nikdy neřekla jediné špatné slovo. Svým nenápadným přístupem nám dávala dobrý příklad. Nikdy jsme neslyšeli žádnou pomluvu ani „drb“, přestože se jí zákaznice svěřovaly, s každým vycházela velmi přátelsky, byla skromná a přející.

Předala nám i své zkušenosti z kuchyně, kterou opravdu ovládala. Dodnes dělám její skvělou nádivku a vzpomínám hlavně na období Velikonoc, kdy se nám sešlo spousta vajec a babička z nich vymyslela úžasné večeře. Na její bramborové placky vzpomíná i můj spolužák. Dodržovala různé zvyklosti a tradice, naučila nás šetřit a využít všechno beze zbytku, aby se nic nevyhodilo. Jednou vyslovila přání, že by si chtěla upéci celé kuře a sníst si ho sama, protože obvykle jen obírala kosti, ale toto přání zůstalo nevyslyšeno. Přesto působila jako naprosto spokojená bytost.

Ještě musím zmínit období, které se mnou babička prožívala velmi intenzivně. Její život byl poměrně jednotvárný, cestovala maximálně do Nuslí pro přípravy na šití, jen jednou se svezla metrem a byl to pro ni velký zážitek. To, když jsme spolu jely nakoupit látky na šaty do tanečních. Dojely jsme do Domu módy, babička vybrala krásné látky na dvoje šaty a pak mi je ušila. Každý pátek byla svědkem líčení, česání a krášlení, příprav do tanečních hodin. Ohlídala, abych neměla nikde vylezlou nitku, aby byl můj oděv dokonalý a všechno to prožívala, jako by to byly její taneční. Pak jsem jí musela o hodinách dopodrobna vyprávět, hltala každé slovo a žila našimi zážitky. Bratr jí pak využíval hlavně ke hrám, ke sledování sportovních přenosů, a jelikož tenkrát nebyla televize tak samozřejmou součástí našich životů, těšila se na každý film i seriál a koukala až do konce večerního vysílání.

Poslední silnou vzpomínkou je doba, kdy jsem donesla látku na svatební šaty. Usmála se a řekla: „Tak pojď, střihneme na ně.“ Tenkrát už měla od mámy zakázáno šít, protože její paměť mívala občas výpadky a báli jsme se, že už něco pokazí. Při té větě se mi zdálo, že se jí zajiskřilo v očích, ale odvahu na to, abych jí to svěřila, jsem neměla. Nevím, jestli ji to zklamalo, ale stejně by to nestihla. Za měsíc nás navždy opustila.

Rádi tiše vzpomínáme, dál neseme odkaz jejího života a moc jí za to děkujeme. V současném světě plném ostrých loktů a podrazů mi došlo, že při vzpomínce na tuhle babičku, která neměla nikdy moc jednoduchý život, musím přežít všechno, co mi přijde do cesty. Stejně jako ona. A stejně jako všichni ostatní.

Poznámka: Snažím se psát pravdu a taky lehce a samozřejmě bych ráda vykreslila každého v růžových barvách, ale každý má i svou druhou tvář. Při kontrole té napsané pohádky mi došlo, že celkový obrázek o babičce může být tak pozitivní, že by to byla nuda. Babička tohle slovo neznala.

Zapojena do našeho každodenního života nás ve chvílích rozporů mezi generacemi, kdy jsme třeba nahlas poslouchali skupinu ABBA a k tomu současně hrály na klavír, nás oslovovala „Vy čůzy!“ a pak otočila knoflíkem u televize, aby to Pepíček Zíma všechno překřičel.